Článek: Obory hudební oblasti, nevyužitý potenciál Česka

Obory hudební oblasti, nevyužitý potenciál Česka

Náhled do fascinující oblasti zahrnující hudbu, hudební nástroje a hudební školství, jež byla, není, a mohla by opět být, zdrojem prosperity, prestiže, či toho nejdůležitějšího: lidské spokojenosti. Text vznikl na základě osobních zkušeností autora, výpovědí pamětníků, a studia pramenů.

Autor: Ing. Michal Filek

Potenciál, možnosti a schopnosti

Češi nejsou ani myšlením, ani kapitálem obzvlášť disponováni pro velké projekty. Prokázali však, že pokud se jim odstraní překážky, dokážou i na koleně stvořit věc, jež pohne světem. Kapitálová indispozice Česka spočívá v tom, že nemáme své vlastní banky. Naproti tomu máme zkušenost, že na velký projekt českému subjektu dcera zahraniční banky výhodný úvěr neposkytne. I u malých úvěrů jsou podmínky u dcer horší, než u matek, neboť banka – matka, poskytuje na svém domácím trhu úvěry výhodněji než její dcera v zahraničí. Umožňuje jí to zisk, jež vygenerovaly její zahraniční dcery. České projekty v jejich růstu brzdí i malý a chudý domácí prostor. Německá firma obsluhuje 80 miliónů bohatých lidí, česká 10 miliónů chudých. Pak je tu myšlenková indispozice, jež je otázkou národního ducha a zkušeností. Češi jsou již po mnoho staletí odříznuti od podílu na tvorbě velmocenských projektů, nejsou zde tedy lidé, ani zkušenosti, jež bychom aplikovali na velký prostor EU, v němž se nacházíme.

               Češi jsou však adaptováni na přežití v malých podmínkách, a tam je těžiště národní zkušenosti. Mají talent a trpělivost, a jejich potenciál leží v chytrých nápadech. V určitých oborech proto byli, a mohli by opět být úspěšní. Takovou oblastí je skupina oborů kolem hudby. Je to totiž jedna z oblastí, kde většina prvků, závisí na individuálním úsilí a talentu, nevyžaduje mnoho kapitálu, a máme v ní tradici. Text níže popisuje peripetie této oblasti v ČSSR,[1] a výčet úspěchů v době trvání obchodní organizace RVHP.[2] Dnes jsme, stejně jako i v minulosti, součástí velkého ekonomického celku, jenž je dokonce bohatší než RVHP. Logicky bychom proto měli prosperovat. Potenciál tu je, předpoklad prosperity se však nenaplnil.

Navzdory očekáváním Česko klesá

Klesání lze charakterizovat vzestupem množství úsilí, nutného k docílení spokojeného života. Počátku tohoto trendu si již v devadesátých letech všiml prezident Václav Havel, který konstatoval „blbou náladu.“ Ta pochází z toho, že něco nového, ale špatného k nám přišlo, z toho, že něco dobrého nebylo naplněno, a z toho, že něco dobrého od nás odešlo.

              Co špatného přišlo? Například zdražení vstupů, vysoké náklady na práci, exekuce, přebujelá byrokracie, a za Babiše obzvláštní specialita, akce „Zaklekneme na ně,“ jež zlikvidovala mnoho malých podnikání. Co dobrého nebylo naplněno? Prosperita, potenciál, vstřícný stát. Hlavně ti, kteří se snažili o drobné podnikání se nedočkali odstranění překážek naplnění svého potenciálu. Co dobrého odešlo? V hudební oblasti jsou to tuzemské kapely, jež byly atraktivní i pro zahraničí. Odešel průmysl hudebních nástrojů, jež svého času obsluhoval ca. 300 milionů obyvatel v zemích RVHP, a exportoval i na západ. Odešel koncern „Československé hudební nástroje,“ jenž čítal kolem 50 tisíc hrdých zaměstnanců. Odešla i ta hrdost, avšak to i v oborech jako, ocelářství, zemědělství, hornictví. Zmizel také propracovaný systém státem zřizovaných agentur, bez něhož by nevznikl úspěch Zlatých slavíků, a bez něhož se čeští umělci ocitají v pozici levné výplně zahraničních show.

Hudební produkce, hudební nástroje a hudební vzdělávání jsou souhrnnou jednotkou

Tyto obory spolu již tradičně tvoří spojitou oblast, jíž můžeme pojmenovat „hudební trojsegment.“ Z personálního hlediska je oblast spojena tím, že mnoho lidí zde působí ve dvou nebo třech jeho disciplínách současně. A tak jsou hudebníci často zároveň výrobci hudebních nástrojů, či pořadateli, obchodníci hudebníky, producenti bývají skladateli, či techniky. Profesní univerzálnost má kořeny v dobách, kdy byla méně vyhraněna oborová dělba práce, a kdy byla univerzálnost podmínkou přežití. Podprahová nutnost univerzálnosti vykrystalizovala až ve fenomén zvaný „člověk renesanční.“ Zahraničním příkladem univerzálnosti v rámci trojsegmentu jsou například skladatel Georg Friedrich Händel, jenž byl zároveň impresáriem,[3] houslař Antonio Stradivari, jenž byl houslistou a obchodníkem, či ředitelé operních domů, kteří byli mnohdy současně umělci. Příklady najdeme v publikacích jako jsou „Dějiny evropské hudby“ [4] nebo „Umění houslařů.“ [5]

            S personálním propojením souvisí propojení ekonomické. Působí-li mnoho lidí jako hudebníci, prosperuje výroba hudebních nástrojů. Prosperující tuzemští výrobci hudebních nástrojů eliminují jejich import a exportují. To zpevňuje kurs domácí měny, a výrobce si pak může výhodně nakoupit zahraniční technologie. V návaznosti na to se zlepšuje umělecké školství, jenž prostřednictvím hudebních nástrojů vychovává umělce pro reprezentaci státu a export umění. V tomto smyslu současné české vládnoucí garnitury přehlížejí reprezentační význam hudební produkce, který jiným státům otevírá dveře a činí je sexy.  

             Na to úzce navazují otázky politického PR. Představme si, jakou image by měly USA, které obrok rozpoutají nějaký konflikt, kdyby nebyli Elvis Presley, Michael Jackson, Miles Davis, či jiní američtí umělci. Také proto, že celý svět zná USA jako producenta atraktivní kultury, jsou lidé nakloněni tomu, aby se Americe její „drobné přehmaty“ odpouštěly. Hudební kultura je tedy důležitou součástí politiky a ekonomie, a kultura je také indikátorem kvality národních elit, protože nejen ten, kdo má uši k slyšení mohl zaregistrovat, že svět nabral zřetelně nesprávný kurs od té doby, co mezi elitami přestala být standardem dovednost v ovládání hudebního nástroje. Elity tak tudíž, až na výjimky, ztratily svůj hlubší obsah a současně přišly o schopnost hlubší obsah rozeznat.

Hudební trojsegment v Česku od První republiky po rok 1989

Vývoj těchto oborů prokázal jejich vysokou flexibilitu a životaschopnost tím, že přežil nejméně čtyři významné společenské změny, fašismus, Stalinův komunismus, ústavu zkraje let šedesátých, i normalizaci let sedmdesátých. V současnosti však jejich plamínek skomírá.

            Za první republiky byly tyto obory asi půl na půl v rukou Čechů a Němců, panoval zde pořádek, a profesní korektnost, tu však s blížícím se rokem 1938 narušovalo nadržování té, či oné straně. Druhá světová válka způsobila hudebním nástrojům největší pohromu zejména v pohraničí. Nejprve v roce 1938 proběhl odsun Čechů z pohraničí, takže čeští výrobci museli opustit své dílny. Pak následovaly odvody německých mužů z pohraničí na frontu. V této situaci se mnoho provozů zastavilo, protože část malovýrobců fungovala sezónním způsobem, tj. v létě na poli a v zimě v dílně. Doma zbyly ženy, které sotva stíhaly hospodářské práce a povinnou válečnou výrobu.  Odsun německých výrobců v roce 1945 probíhal různě. Například v prostoru od Chebu po Kraslice se jednalo o spontánní odchod. Jednu takovou vlnu odchodů zorganizoval otec zakladatele německé firmy Warwick, pan Fred Wilfer, který si v roce 1945 od Američanů vypůjčil vojenský náklaďák, a postupně jím převezl desítky rodin německých houslařů z Česka do Bavorska. Popisuje to kniha Framus - Built In The Heart Of Bavaria.[6]

             Po válce se Československu podařilo vytvořit mnoha menšinovým oborům podmínky pro rozvoj a slušnou prosperitu. Totálně se však změnil systém směrem k továrenské organizaci. I za socialistického státu však existovala individuální mistrovská výroba. Mistři byli organizováni pod fabrikami, pracovali však v domácích dílnách a fabrika jim dodávala komponenty. Bylo to skvělé prostředí pro šedou ekonomiku. Umění bylo v ČSSR organizováno systémem krajských a okresních uměleckých agentur, a umělecké školství v rámci ČSSR rozšířilo síť škol. Ve všech systémech působily dvě protiběžné síly: nadšenci s myšlením živnostníka a státní moloch, který v něčem pomáhal, a v něčem překážel. Lidé se socialismu přizpůsobovali, což do konce sedmdesátých let vedlo k rozvoji[7] tlačenému i odběry v rámci RVHP.

           Pokud se zamyslíme nad hospodářskou situací trojsegmentu, ta byla v Československu až do konce sedmdesátých let, v dobré ekonomické i personální kondici. Trojsegment zaměstnával desítky tisíc lidí, multiplikoval pracovní pozice a tvořil vývozní potenciál, který exportoval prostřednictvím organizací Musicexport pro hudební nástroje a Pragokoncert pro hudbu. Vývoz směřoval hlavně na Východ, ale i na Západ. Kulturní život byl ale v ČSSR součástí politiky Sovětského bloku, a kulturu tak z pozadí ovlivňovaly ideologické vlivy, komise a aparátčíci. To u populace vyvolávalo smíšené pocity, jež v roce 1989 vyústily v nadšenou demontáž státem řízeného kulturního systému. Jak velkou chybou tato demontáž byla, to pocítili již v druhé polovině devadesátých let čeští umělci, a později to pocítili i spotřebitelé, například na úpadku kvality tuzemské kultury.    

Kam až to soudruzi dopracovali

Hudební nástroje byly v ČSSR centralizovány pod oborovým koncernem „Československé hudební nástroje.“ Ten vlastnil tuzemskou prodejní síť IFM Melodia, exportní agenturu Musicexport, ca. 30 centrálních a ca. 30 subdodavetelských závodů (Amati 01, Amati 02, .... Cremona Luby, Varhany Krnov, Tofa Albrechtice, Harmonika Hořovice, a jiné + subdodavatelé)[8] dále celorepublikovou síť opraven, mistrovských dílen, ca. 100 prodejen a síť skladů.[9] Koncern měl i vlastní školy pro výchovu odborníků, průmyslovku SPŠ VHN Kraslice, učiliště Kraslice, učiliště Luby, učiliště Hradec, Vysoká škola drevárská Zvolen, ........  a vydával kvalitní oborový časopis „Hudební nástroje.“ [10],[11] Dnes z toho již téměř nic neexistuje.  

              Důvody kolapsu leží již v 40. až 60. letech 20. století. V této době byl sice vytvořen základ prosperity v rámci Východního bloku, byly však také nastaveny překážky přirozeného vývoje mnoha oblastí. Odbytištěm produkce se stal především Sovětský Svaz, čemuž byly podřízeny okolnosti, vývoj, i forma. Východní orientace sice zajistila odběry, ale obory se, hmotně i personálně, ocitaly ve stavu izolace od center vzniku světových trendů. Pro porovnání tehdejších podmínek v sousedním Německu, mohou posloužit knihy o subjektech Framus^[12] nebo Warwick^[13].   Trojsegment ČR se propadal do perifernosti, a klesající konkurenceschopnosti. Na to v 90. letech navázala všeobecná naivita a neznalost mechanismů ekonomického chování. Následně se rozpadl systém velkých agentur disponujících exkluzívními právy a postavením. V 90. letech byl rozložen i Oborový podnik „Československé hudební nástroje.“

Kam to dotáhli demokrati

Změny systému v 90. letech zasáhly i hudební produkci, školství a nástroje. Systémy se měnily nebo rozpadaly, a většina pokusů o vznik významnějších projektů buďto zanikla, skomírá nebo vykrystalizovala ve spolky, které slouží spíše k osobní prezentaci představenstva.

              Provoz hudebního života u nás nyní stojí na malých agenturách, mnohdy agenturách jednoho muže, které mají mizivou šanci vyprodukovat závažnější umělecký projekt. Pokud jde o hudebníky, tak je pro současnost příznačné, že vysoce vzdělaní, a kvalitní umělci působí jako hudební nádeníci,[14] přičemž současně jsou do ČR dováženy kvalitně produkované hudební projekty ze zahraničí. V porovnání s nimi nemají naše malé agentury bez kapitálu, know-how, a manažerského personálního zázemí žádnou šanci. Na neúspěchu se podílí i Autorský zákon, jenž se více než na podporu české kultury soustředí hlavně na výběr poplatků. Následkem podobných okolností se část našich špičkových hudebníků živí i na takových místech, jako je Hradčanské náměstí,[15] Karlův most, či Staroměstské náměstí. Silou vůle a nadšenců se ve slušné kondici drží hudební školství, mnozí jeho účastníci však s obavami hledí do budoucnosti, neboť budovy lze prodat, a na těch pár miliard z rozpočtu se jistě najdou zájemci.  

Léčba české hudební oblasti

Z naznačení současného stavu vyplývá potřeba nového kursu. Nabízejí se dvě hlavní cesty a) cesta dotací, b) cesta odstraňování překážek, drobné pomoci, a zejména zajištění stability systému.

            Ten, kdo by rád ovládal pozici, k níž směřují různé finanční pozornosti by asi preferoval cestu dotací, koneckonců vybízí k ní i postoj Evropské Unie. Touto cestou bychom však jen stimulovali tisk nekrytých peněz, korupci a marnění peněz na zbytečnosti. Druhá cesta vede přes systémové myšlení, složitá jednání se zájmovými skupinami i politiky, a vyžaduje hluboké znalosti nejen všech tří dotčených oborů, ale také prostředí, v němž se procesy odehrávají, tj. ekonomie, právo, veřejná správa, obchodní systémy, marketing, ale také jazyky. Z uvedeného výčtu oborů zároveň plyne jeden důležitý důvod toho, proč se politici přiklánějí k cestě „a)“ („A“ neboli „Ach ty jazyky“).

Vysvětlení k cestě „b)“

STABILIZACE SYSTÉMU. Znamená to eliminovat zasahování, změny a direktivy. Jak se zasahování projevuje, to dobře pocítil občan, jež si v době po-kovidové dal v restauraci jídlo, a to jídlo bylo blaf. Nestabilní systém je likvidační počínaje otázkami personálními, takže udržet dobrého pracovníka v nestabilním systému je těžké. Destrukční efekt mají také nově vydávané vyhlášky a nařízení. Ty výrobce mohou nutit k zahození dobře fungující technologie, či k opuštění spolehlivých a efektivních postupů. Kolik peněz, kolik hodin zbytečné práce a stresů stojí to, že si nějaká skupina lidí prolobuje výhodu, dělá si reklamu, nebo prostě jen druhým lidem vnucuje svůj osobní postoj?

             DROBNÁ POMOC. To se týká okolností typu poskytnutí stánků na veletrzích, organizace výměnných akcí, výhodných úvěrů, zprostředkování kontaktů, právního a ekonomického poradenství, bezplatného státního online systému pro účetnictví (jako je v Německu systém ELSTER), podpora cechovních organizací, jež však nesmí mít pravomoci příslušící veřejné správě, popularizace českých menšinových oborů veřejnými sdělovacími prostředky a prostřednictvím Českých center v zahraničí.

             ODSTRAŇOVÁNÍ PŘEKÁŽEK. Těch je stále více. Za všechny jmenujme tlak na digitalizaci, která nám přidává práci, zvyšuje náklady, nutí nás opouštět fungující postupy, a snižuje naši bezpečnost. Kolem roku 2000 začaly různé skupiny občanům vysvětlovat, jak ušetří, jak si usnadní život, jak se díky digitalizaci zmenší spotřeba papíru a jiné. Ukázalo se však, že jediné, co se naplnilo, je pokles spotřeby papíru. Neklesla však spotřeba papíru na dokumenty, nýbrž na knihy a tiskoviny. Dokumenty se dál vesele tisknou a archivace se zdvojuje a ztrojuje. Například školy sice mají digitální třídní knihy, ty se však vždy na konci školního roku oboustranně vytisknou na A3, zařadí se a desítky let se archivují. Zcela oprávněně se tomu však nikdo nediví, protože všichni už mají dostatek zkušeností s tím, o kolik dat přišli díky selhání externího datového úložiště nebo harddisku. 

             Cesta b) je cestou ukrajování byrokracie, a myšlení na základě kvalifikovaného povědomí o oborech a jejich prostředí. Díky ní by se český provozovatel mohl nadechnout, odpočinout si, a své síly věnovat zlepšování služby, kterou poskytuje. A pokud by k tomu stát občas provedl podobnou akci, jako kdysi japonci, tj. „japonské klávesy do každé rodiny,“ tak se opět i v Česku začnou rodit legendy.